Sraz jsme si dali přímo před hlavním vchodem frankfurtského výstaviště. But je vždy dochvilný. Naštěstí je obdařen i další vietnamskou ctností, a tou je trpělivost.
„Doufám, že nečekáš dlouho Bute?" zeptala jsem se ho s provinilým úsměvem, když jsem konečně dorazila.
„Čekání na tebe, Rito, je jako čekání na monzun. Čím více se opozdí, tím větší je nakonec radost, že přišel."
Ano, But je dokonalý vietnamský gentleman.
Prošli jsme vstupní bránou výstaviště a zamířili si to k pavilónu D, kde probíhaly Mezinárodní závody jezevčíků. Štěkot těchto roztomilých psíků se rozléhal po celém areálu. Vstoupili jsme do prostorné haly s několika řadami židlí, které byly rozmístěny okolo oválné, stometrové závodní dráhy. Moji pozornost okamžitě zaujaly přítomné afektované paničky v pestrobarevných modelech, jejichž miláčkové na vodítkách byli též vyšňořeni s neuvěřitelným nevkusem. Mašličky, dečičky, botičky byly standardní výbavou snad každého pejsánka, kterého jsem zahlédla. Přišli jsme právě včas. První bod programu – rozřazovací běhy – právě začínal.
„Pojďme se rychle posadit do první řady, než nám fifleny obsadí místa," vybídl mě But a v jeho očích jsem zahlédla horečnatý lesk.
„Netušila jsem Bute, že jsi takový fanoušek do psů? Ve vaší kulturní tradici pes přeci není nejlepší přítel člověka, ale kus dobrého masa k snědku," neodpustila jsem si malé rýpnutí za to popohánění. But mě ale nevnímal, a razil nám cestu davem k nejlepším sedadlům v cílové rovince.
Jen co jsme se usadili na naše místa, závody začaly. Pokud jste nikdy neviděli běhat jezevčíky v závodní dráze, nezoufejte. Fotoaparát jsem měla samozřejmě s sebou.
První šestice jezevčíků vyrazila ze startovních boxů. Okamžitě mě ohlušil ohromný jekot fandících paniček. Intenzita se s každým uběhnutým metrem zvyšovala, aby v okamžiku, kdy jejich miláčkové doběhli do cíle, vybuchla ve vše ohlušující řev nadšení. Měla jsem si vzít tampóny do uší, které si beru na hokej. První rozběh jsme měli za sebou. Při představě sedmi dalších jsem zatoužila po sklence čehosi vydatného. But moje přání vycítil dříve, než jsem ho stačila vyslovit. Zdvihl se a došel mi k blízkému občerstvení pro dvojku bílého vína. Jen co byl pryč, přisedla si ke mně asi čtyřicetiletá, poněkud korpulentní dáma s kloboučkem a pokladničkou. Nemusela se ani představovat. Bookmakera poznám okamžitě. Sladce jsem se na ni usmála a zeptala se jí na vítězný tip.
„Největší favoritkou je Vanessa. Neprohrála poslední tři závody, a to je co říct. Je to sázka na jistotu, madam."
„Kecá, chce mě jen oškubat," pomyslela jsem si.
„Myslím, že Vanessa nemá už tu správnou motivaci k vítězství," odpověděla jsem jí svou bezchybnou němčinou.
„Všimla jsem si při příchodu takového tmavohnědého pejska v uniformě admirála britského námořnictva," plynule jsem pokračovala a tím ji nedala šanci mě oblbnout.
„Jaký je na něj kurz?"
„Nelson dnes závodí poprvé, takže kurz na vítězství je 50:1. Kolik vsadíte?"
„Sto euro," odpověděla jsem a podala jí zelenou bankovku. Rychle po ní šáhla, abych si svoji pošetilost náhodou nerozmyslela.
„Tak hodně štěstí," popřála mi na rozloučenou.
Můj favorit běžel v pátém rozběhu a zvítězil. Vzrušení, které se mě zmocnilo, když jako první s výrazným náskokem proběhl cílem a postoupil do finále, se nedá ani popsat. Můj sázkařský čich mě opět nezklamal. But prožival stejné vzrušení z výhry Nelsona jako já. Byla jsem potěšena jeho hodnotícími slovy o vypracované muskulatuře bez gramu tuku a skvělé fyzické kondici našeho favorita. Jeho tváře hořely vzrušením stejně intenzivně jako mé.
Do finále postoupili pouze vítězové z rozběhů. Celkem tedy osm jezevčíků a jezevčic bojovalo o finanční výhru ve výši 1000 eur. Vzrušení všech dosáhlo v okamžiku startovního výstřelu vrcholu. Nikdo z nás nevydržel sedět. Jen co se startovní boxy otevřely, zavodníci vyrazili s štěkotem na trať. Nelson při výběhu z boxu zaváhal, ale po prvních dvaceti metrech, zpoždění dohnal. Urputně zdolával jednoho závodníka za druhým, až nakonec zbývala před ním jen Vanessa. Řvala jsem a povzbuzovala ho ze všech sil. Dokázal to, drahoušek. Předběhnul tu potvoru a zvítězil!
Nastal neuvěřitelný zmatek. Přeskočila jsem hrazení, které diváky oddělovalo od závodiště, a hnala se do cíle. Objímala jsem úplně cizí lidi a byla šťastná. Snažila jsem se prodrat do hloučku lidí, který se vytvořil kolem majiteky. Náhle se halou z hloučku gratulantů rozlehl její řev:
„Kde je můj pes? Někde tady musí být můj pes. Nelsonku, kde jsi?"
Všichni jsme ztuhli a začali se rozhlížet po našem šampiónovi. Nikde nebyl. Majitelka se po deseti minutách hledání nervově zhroutila a museli jí zavolat zdravotníka. Po půl hodině bylo jasné, že pes zmizel. Vrátila jsem se na své místo a zdrcená nenadálou ztrátou mého miláčka, jsem čekala na Buta. Organizátoři začali s vyšetřováním. Začala jsem být nervózní. But se dosud neobjevil. Zkusila jsem mu zavolat na mobil, ale měl nastavenou schránku. Už jsem se chtěla zvednout a odejít ho hledat, když ke mně přistoupila moje známá s pokladničkou.
„Madam, mohu se vás na něco zeptat?"
„Ach ovšem, beze všeho."
„Vedle vás seděl Asiat a paní za vámi ho slyšela vykřikovat něco o mase bez tuku. Je možné, že vítěze unesl on. Znáte ho?"
„Ne neznám," zalhala jsem, „ale byl to určitě slušný člověk. Ten psy určitě nejí."
Dříve, než jsem stačila pokračovat, pípla mi na mobilu sms. Automaticky jsem mobil vyndala z kabelky a na displeji si přečetla zprávu od Buta:
Zvu Te zitra na obed, Rito. Budes prekvapena, jakou vietnamskou lahudku pro svoji nejlepsi pritelkyni pripravim. But.
Podívala jsem se znovu do tváře oné korpulentní dámy a beze slova jsem jí podala svůj vítězný tiket.
„Dejte ho, prosím, majitelce Nelsona."