Nejdříve trochu historie. V lednu 1918 americký prezident Wilson vyhlásil proslulých 14 mírových bodů, kterými formuloval americké cíle v první světové válce, z nichž princip sebeurčení národů, se stal trvalou součastí mezinárodní politiky. Vznik samostatného Českoslovenka o deset měsíců později je ukázkovým příkladem jeho uplatnění. Proti němu stál princip územní integrity Rakouska-Uherska prosazovaný až do hořkého konce císařem Karlem Habsburským. Záměrně jsem uvedla příklad, kdy aplikace těchto principů je zrcadlově obrácená k současnému Rusko-gruzínskému konfliktu o Jižní Osetii a Abcházii. Otázka tedy nezní: Kdo je v právu, ale kdo zvítězil.
Gruzínský prezident Michail Saakašvili je revolucionář. Nevýhodou každého revolucionáře s pochybnou legitimitou je nedostatek času, který má k tomu, aby naplnil svůj revoluční program. Kamenem úhelným Saakašviliho politického programu je obnovení územní integrity Gruzínské republiky a zároveň začlenění Gruzie do západoevropských struktur, především do NATO. Do NATO ho samozřejmě nikdo nevezme, dokud na svém území má dva nevyřešené územní problémy. Komu by se chtělo jít do války proti Rusku pro „pár kamenů v Osetii a jednu pláž v Abcházii?" K nevojenskému vyřešení problému, tím že se vzdá oněch území, obývaných Gruzíncům kulturně, nábožensky i jazykově cizími národy, ve prospěch Ruska (výměnou za účast ve vojenské alianci NATO), nenašel Saakašvili odvahu. Pokud žil v iluzi, že může uskutečnit zároveň obě části svého programu, tak po čtyřech dnech války se již musel probudit ze svých nereálných snů a přijmout realitu. Vše prohrál, nezískal vůbec nic.
Konflikt vyvolal on nočním obsazením Jižní Osetie. Tuto skutečnost potvrdili jak Gruzínci, tak požadavkem na okamžité stažení jejich vojáků Američané. Ministryně zahraničních věcí Condoleezza Rice tím nepřímo potvrdila fakt, že Saakašvili nekonzultoval svoje rozhodnutí s Američany a postavil USA před hotovou věc. Pokud teď vyhlíží americké stíhačky, popřípadě zásilku nejnovější výzbroje americké armády, čeká marně. Rezolucí OSN, kterou navrhují Američané se samozřejmě nikdy žádná válka nevyhrála a to nemluvím o očekávanému vetu, kterým Rusko zabrání jejímu přijetí.
Rusové byli schopni na gruzínský útok zareagovat do 24 hodin, včetně nasazení námořnictva, což nasvědčuje tomu, že o útoku věděli předem a využijí ho k naplění dlouhodobých strategických cílů, které mají v tomto regionu.
1. Zabránit přijetí Gruzie do NATO
2. Dostat pod kontrolu plynovod Baku – Tbilisi – Erzurum, který financují Američané.
3. Svrhnout režim Michaila Saakašviliho a nastolit prorusky orientovanou vládu.
Každá mince má však dvě strany a i Rusové budou muset tvrdě zaplatit za obnovení vlivu v Gruzii. Kromě "ochlazení" rusko-amerických vztahů dojde též k výraznému zhoršení ve vztazích k EU. Ruská imperiální expanze zákonitě vždy vyvolá protireakci. Poláci, jak jsem si všimla, už sedlají koně na Rusy.
Můj politologický čuch však říká, že výrazný dopad bude mít tato válka i na vnitropolitickou situaci v České republice. Čekala jsem trpělivě celý víkend na reakci Jiřího Paroubka, který se ve čtvrtek vrátil z dovolené a již se stačil vyjádřit ke všemu nedůležitému, co se přihodilo za jeho nepřítomnosti. K válce se však nevyjádřil. Mlčí a čeká, že si nikdo nevšimne, že jeho proruská zahraniční politika se stala neudržitelnou, ba přímo ohrožující životní zájmy naší země. Jeho loňský odklon od prozápadní zahraniční politiky ČSSD skončil v těchto dnech totálním fiaskem. Jsem osobně zvědavá, jak dál bude obhajovat svůj protiradarový postoj explicitně vyjádřený v dopise ministryni zahraničních věcí USA, který již pro jistotu zmizel z webových stránek ČSSD.
A závěrem mi dovolte osobní iniciativu. Přemýšlela jsem, jak svým malým dílem pomoci Gruzíncům se z toho průšvihu, kam je dovedla nezodpovědná politika jejich prezidenta, dostat. Rozhodla jsem se, že za každou karmu od vás získanou, zakoupím láhev výborného červeného gruzínského vína do svých vinných zásob na letošní zimu.