Byl konec horkého léta roku 1984 a Debbie Phelpsová z Baltimoru se onoho osudného dne šla ochladit do místního Akvária. Domů se vrátila s výrazem naprosté blaženosti a za devět měsíců se jí narodil synek. Dala mu jméno Michael. Stejně tak se jmenuje i jeden delfín ušatý, v onom, dnes již světoznámém, akváriu.
Michael Phelps je sympaťák na první pohled, dokonce i na ten druhý ( to, když jsem si prohlížela dalekohledem jeho úžasné plavky) a k mému příjemnému překvapení má též smysl pro humor. Sice je to ještě maminčin mazánek, ale hon na tohoto vyjímečného samečka již začal. Být o dvacet let mladší a pár miliónů chudší, zřejmě bych se též zařadila do čela peletonu vdavek chtivých dívek a chtěla bych rozmnožit jeho úžasný genetický materiál.
Bylo zajímavé během jeho závodění sledovat, jak se k němu chovají soupeři. Všichni se těšili jak si s ním zazávodí. Žádná závist, žádné pohrdlivé pohledy. Naopak, každý se chtěl delfína z Baltimoru dotknout a prohodit s ním pár slov. Nezaslechla jsem jediný názor typu, že je nadopován, nebo podfukář.
Za to o víkendu, kdy jsem usedla na tribuně ptačího hnízda a sledovala neuvěřitelný výkon jamajčana Usaina Bolta, to byla nejčastější slova, která jsem zaslechla. Bolta nám k tomu přidal i ochotnické představení nazvané: Jak jsem si nevšiml, že jsem zaběhl světový rekord a do šaten ho vyprovázel nejenom můj hvízdot.
Druhý den jsem zažila dokonce trojnásobné dejavú, když jamajčanky získaly všechny medaile v královské disciplíně, v běhu na sto metrů. O těch hokách jsem v životě neslyšela a myslím si, že nejsem jediná. Dostat se až na špičku jedné z nejtěžších disciplín, to chce roky práce, mít kolem sebe špičkový tým odborníků a stovky tisíc dolarů. Ani jedno výše uvedené děvčátka při nedělním finále neměly. Otázka, která hýbe zákulisím tedy je: Co perly Karibiku zobou a jak to odhalit?
