Michal otevřel zásuvku a vyndal z ní malou žlutou obálku. Hned jsem si všimla pečeti z vosku, která chránila obsah obálky.
„Je to osobní dopis, Kateřino,“ ztlumil hlas Michal.
„Pokud ho nebudete moci dnes odpoledne doručit, zítra mi ho, prosím, předáte zpět.“
„Můžete se spolehnout, pane Matoušku,“ odpověděla jsem.
Vstala jsem a zamířila ven z kanceláře. V kanceláří jsem jen popadla kabát s kabelkou a při cestě ven z budovy, jsem se zastavila v kanceláři Hanky Němcové.
„Ahoj Hanko, mám Ti předat korespondenci od šéfa.“
„Dej mi to na stůl,“ odpověděla, aniž by přerušila líčení před zrcadlem.
„Tak zítra. Už musím běžet do školy na přednášku,“ zvolala jsem mezi dveřmi.
Celá udýchaná jsem doběhla tramvaj a posadila se na poslední volnou sedačku. Konečně mám chvilku jen pro sebe. Znovu jsem si vybavila všechny události dnešního rána a dopoledne. Při vzpomínce na Honzu a jeho šibalský úsměv mě zaplavil hřejivý pocit. Pohlédla jsem ven z tramvaje na ubíhající ulici. Můj zrak se náhle zastavil na záhonu žlutých narcisek. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
„Obálka! Kde je žlutá obálka?" Ruce horečně otevřely kabelku a snažily se najít v ní něco, co v ní nikdy nebylo.
„Já jsem Nána pitomá,“ proběhlo mi hlavou.
„Nechala jsem jí u Hanky s ostatní poštou. Co teď?"
Zmocnila se mě panika. Na příští zastávce jsem okamžitě vystoupila a nejbližší tramvají se vrátila zpět. Posledních sto metrů k velvyslanectví jsem už běžela. V hlavě mi hučela jediná věta:
„Tvůj první den v práci je i dnem posledním!"
Doběhla jsem celá schvácená ke zvonku a jako smyslů zbavená jsem ho začala tisknout. Místo očekávaného bzučáku se vrata otevřela a v nich stála Němcová.
„Cožpak hoří,“ pronesla chladně.
„Já, já jsem tu zapomněla,“ koktala jsem a moje oči se nemohly odtrhnout od žluté obálky, kterou Hanka držela v ruce. Beze slova mi ji podala a vrata se opět zabouchla.
Ohromeně jsem zůstala zírat na zavřená vrata. Jako omámená, neschopná porozumět co se právě odehrálo, jsem se vrátila zpět na zastávku tramvaje. V ruce jsem svírala dopis pro profesora Vida. Otevřela jsem kabelku, abych obálku uschovala v bezpečí. Když jsem vyndavala ruku zpět z kabelky, zarazila jsem se. Něco není v pořádku! Znovu jsem vyndala obálku, abych si ji prohlédla. Proboha, chybí vosková pečeť! Slabost v kolenou mě donutila se posadit na lavičku. Zhluboka jsem se několikrát nadechla čerstvého jarního vzduchu a znovu jsem si obálku pozorně prohlédla. Na přední straně bylo perem napsáno:
„Do rukou profesora Vida.“
Když jsem dopis od Michala dnes v poledne přebírala, všimla jsem si této větičky. Zahlédla jsem ji však na příliš krátkou dobu, abych si zapamatovala jeho rukopis. Vzadu však chyběl pečetní vosk a ani obálka nenesla žádné stopy po něm. Horečně jsem přemýšlela co dál:
„V ruce držím dopis, jehož obálka byla jednoznačně otevřena a vyměněna. Kým? Němcovou! Musím se k ní okamžitě vrátit a žádat vysvětlení! Nesmysl! Popřeto! Byla to moje chyba, že jsem dopis nechala společně s ostatními v její kanceláři. Kdo mi teď uvěří, že jsem dopis sama neotevřela cestou do školy? Mám tedy zítra ráno Michalovi dopis vrátit jako nedoručený? Další pitomost. Michal si okamžitě všimne chybějící pečeti a já vůbec netuším, čí je to písmo na obálce. Němcové? Možná, ale její rukopis také neznám. Michal mě bude považovat za lhářku a podvodnici a vyhodí mě z práce pro ztrátu důvěry."
Jediné řešení, které mě v tu chvíli napadlo bylo doručit dopis adresátovi. Tramvaj se nezadržitelně blížila k zastávce. Vstala jsem z lavičky. Zasunula obálku do kabelky a nastoupila.
Do přednáškové auly Univerzity Karlovy jsem dorazila právě včas. Přednáška z dějin česko-španělských vztahů 16. století právě začínala. Nemohla jsem se soustředit na výklad. Mechanicky, bez přemýšlení, jsem si dělala zápisky do sešitu. V hlavě se mi honila jediná myšlenka:
„Proč Němcová ten dopis rozlepila? Je uvnitř skutečně to, co do obálky vložil Michal, nebo Hanka vyměnila i obsah?"
Úzkostí se mi z té možnosti sevřel žaludek. Za chvíli bude přestávka a to je jediná možnost, kdy mohu dopis předat. Musela jsem se rozhodnout. Rozlepit dopis a podívat se dovnitř jsem okamžitě zavrhla. Nemám čím ho opět zalepit.
Jako z veliké dálky ke mně doléhala slova profesora Vida o velkolepé svatbě Polyxeny z Pernštejna, dcery nejvyššího kancléře Vratislava z Pernštejna a španělské dámy Marie Manrique de Lara, která se v roce 1587 provdala za o třicet let staršího Viléma z Rožemberka.
„Po dvacetiminutové pauze budeme pokračovat samostatnou přednáškou o této vyjímečné ženě našich dějin,“ byla poslední slova profesora Vida.
Vstala jsem a zamířila po schodech dolů přímo ke katedře. Jeho laskavé oči na mě zkoumavě pohlédly.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila jsem.
„Dobrý den, Káťo. Přihodilo se Vám něco? Jste celá pobledlá a třesete se.“
„Ne, ne vše je v naprostém pořádku,“ zalhala jsem.
„Pan obchodní atašé mě požádal, abych Vám dnes předala jeho osobní dopis.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, že dopis zůstal v kabelce. Chtěla jsem se pro něj okamžitě vrátit. Slova profesora Vida mě však zadržela.
„Káťo, neblázněte, zde mi přeci nemůžete předávat jakékoliv psaníčko. Všichni Vaši spolužáci nás pozorují a zajisté nechcete, aby se potvrdilo, že na těch pomluvách a drbech co o nás kolují, je něco pravdy.“
„Co, co prosím,“ zakoktala jsem.
Profesor Vido se však nenechal přerušit:
„Na děkanát přišlo několik anonymních dopisů, po té co jsem Vás doporučil na to místo na španělské ambasádě,“ pokračoval ztlumeným hlasem.
„Prosím, počkejte dnes pět minut před šestou na mě před kostelem Pany Marie Vítězné na Malé Straně. Znáte ten kostel?“
„Ano, znám ho. Je tam umístěná soška Pražského jezulátka,“ odpověděla jsem.
„Ano, správně,“ přitakal profesor.
„A teď se již vraťe zpátky na svoje místo a tyhle papíry s dnešní mojí přednáškou si vezměte s sebou.“
Vrazil mi papíry do ruky a než jsem stačila něco namítnout, otočil se ke mně zády a zamířil k hloučku diskutujících studentů.