Politický teror po Únorovém převratu, při kterých komunistický režim zavraždil tisíce občanů naší země, považuji za jedno z nejhrůznějších období naší historie. Považuji ho za projev stejného barbarství, kterého se vůči českému národu dopustili Němci po zavraždění Heydricha. Je to však již historie.
Jestliže bylo možné dnes soudružku Polednovou odsoudit za její aktivní podíl na tehdejší justiční vraždě, proč nebyla odsouzena v prvních letech po listopadu 1989? A co ostatní zločinci, kteří se dožili dnešních dní? Soudruh Milouš Jakeš, který se v srpnu 1968 dopustil vlastizrady při pokusu nastolit dělnicko-rolnickou vládu, ten do kriminálu nepůjde? A co mrtví soudruzi? Proč nevyhrabeme z hrobu hlavního viníka oněch procesů Klementa Gottwalda, nestrhneme z něho pohřební roucho, neposadíme ho na lavici obžalovaných a neodsoudíme ho, tak jako v lednu 897 papež Štěpán VI. odsoudil svého předchůdce Formosa? Právní kontinuitu máme až k Chamurapiho zákoníku, jak prokázal na jaře letošního roku Ústavní soud ( naleznete v §96 nálezu PI1/08). Pokud v České republice lze soudit v roce 2008 i "jménem císaře pána", podle trestního zákoníku z roku 1852, stala se z procesu se soudružkou Polednovou justiční fraška.
Jsem rozhořčená rozhodnutím soudce Martina Zelenky, který díky své hlouposti otvírá staré rány a z viníků dělá mučedníky. Jsem rozhořčená nenávistí novodobých antikomunistů, díky kterým komunisté znovu politicky ožívají. Jsem rozhořčená tím, že český národ dopustí, aby pomník Milady Horákové postavili komunisté.