Diplomatická limuzína zastavila před naším domem ve Frankfurtu v domluvený čas. Když jsem vyšla ze dveří, čínský řidič neurčitého věku, mi úslužně otevřel dvířka vozu. Stihla jsem jen letmo zaregistrovat berlínskou poznávací značku. Musel tedy pro mne jet celou noc. A to jen proto, aby mě odvezl na frankfurtské letiště.
Je neděle, 6. dubna, šest hodin ráno a já odlétám prvním spojem do Londýna. Za několik hodin jako jediná Češka ponesu hořící pochodeň symbolizující nejvznešenější myšlenky lidstva. Na londýnském letišti mě, kromě obvyklé limuzíny čínského velvyslanectví, očekával i čínský tajemník, který se bude o mně během pobytu starat. Je milý, mluví dokonalou angličtinou a seznamuje mne s časovým rozvrhem:
- 10:00 Setkání účastníků běhu s velvyslankyní ČLR.
- 10:30 Operativní porada s přidělením trasy.
- 11:00 Bezpečnostní školení.
- 11:15 Předání dresů, převlékání.
- 11:40 Rozvoz na jednotlivé úseky.
- 12:45 až 12:53 Běh s pochodní.
- 12:55 Odvoz zpět na velvyslanectví.
- 17:00 Odlet do Frankfurtu.
Číňané jsou vždy přesní a pečliví. Organizace byla jako vždy dokonalá, dokud bylo vše dle plánu. Plán se zhroutil v 11:00 na bezpečnostním školení. Trasa běhu se mění! Nikdo nic nevysvětluje. V očích ostatních účastníků zahlédnu strach. Dostávám nový úsek i čas. Poběžím v 13:08 až 13:15 třista metrů. Bezpečák od MI6 mi do ucha pošeptá: " Vy se bát nemusíte. Chystaj se jen na Číňany."
Vyschlo mi v krku. Potřebuji si dát panáka. Ochotná asistentka mi přináší iontový nápoj od sponzora. Bez vodky. Nedá se to pít. Přinesli mi běžecký dres šitý na míru z ultra tenkého materiálu. Poslední novinka od sponzora. Jen těch pruhů je na něm víc, než jsem zvyklá. Kdo ví, třeba i v Londyně už platí, čím víc pruhů, tím víc … Vedou nás chodbami velvyslanectví na vnitřní dvůr. Zde konečně vidím olympijský oheň. Je v malé plynové lampičce. Stejnou jsme kdysi měli na chalupě, než ji vzala velká voda. Nastupujeme do mikrobusu a konečně vyjíždíme do londýnských ulic.
Hukot Niagarských vodopádů je proti řevu desetitisícového davu rajskou hudbou. Číňanka vedle mne, která poběží přede mnou, je bílá jako stěna. Měli nám všem dát panáka vodky místo toho iontovýho nápoje. Starý zvyky – dobrý zvyky. Z okénka mikrobusu nic nevidíme. Je obstoupen policisty a ochrankou. Dveře se otvírají a Číňanka mizí. Pomalu se rozjíždíme a za chvíli zastavujeme na mém úseku. Jen co jsem vylezla ven, obklopil mě hrozen lidí z ochranky. Připadám si jak včelí královna chráněná trubci.
Kousek od nás bouchnul dělbuch. Naštěstí nejsem lekavá. Konečně se chlapci vedle mne trochu rozestoupili a já spatřila vyděšenou tvář Číňanky, která už to chtěla mít za sebou. Pochodeň mi nepředala, ale vrazila vší silou do ruky.
Vybíhám a snažím se o úsměv do kamery. Když tu náhle se před mé nohy vrhá černovlasej klučina, který je zahalen do tibetské vlajky. Řve na mě: "FREEDOM FOR TIBET!" Polda vedle mne ho čapne za nohu a táhne ho pryč. Já mohu nerušeně proběhnout. Než znova nasadím svůj nejšťastnější úsměv, oslepí mě proud vody z nějaké hadice. Pochodeň držím co nejvýš nad hlavou, aby oheň v té plynové rouře nezhasnul. Hlavou mě proběhla naprosto pitomá myšlenka: "Vždycky si holka toužila vyhrát soutěž Miss mokrý tričko, tak si to dneska užij!" Instinktivně jsem vypnula svoje dvojky. Když reprezentovat, tak se vším všudy. Český holky se nemaj za co stydět! Nikdy nezapomenu na ten upřenej pohled, kterým zíral na moje bradavky kluk, kterej tu plápolající trubku přebíral ode mne. Stačila jsem se na něj jen usmát a zařvat: "GOOD LUCK!"
Než jsem se stačila vydejchat, někdo na mne hodil deku a odtáhnul mě zpátky do mikrobusu. Dostávám čaj a bagetu. Za hodinku jsem zpátky v budově čínského velvyslanectví. Přinesou mi zpět moje šaty a igelitku s dárky od sponzora – iontové nápoje v prášku. Poděkuju a limuzína mě opět odváží na letiště. Pytlíky s práškem mi zabavuje chlápek u bezpečnostního rámu. Tolik gramů prášku si sebou na palubu vzít nemůžu. Nehádám se, vím, že vyfasuju další. Za čtyři roky, až se v tomhle městě poběží další olympijský běh.