„Kam jsi mami uklidila ty zavařovací gumičky?" Potřebuju je zítra do školy. Mám s dětmi branné cvičení." Bydlela jsem v té době u našich. Jako svobodná, začínající učitelka jsem neměla tehdy šanci dostat byt.
„Gumičky ti nedám. Nebudu moct v létě zavařovat a letos už žádný neseženu."
„Jenže já je fakt potřebuju. Pokud některé z děcek zapomene pomůcky, budu mít z toho průšvih já."
„A pomůcky k čemu?"
„Budeme nacvičovat ochranu před jaderným a chemickým výbuchem."
„Chceš mi snad říct, že když sem Američani hoděj bombu, tak tě před smrtí zachrání zavařovací gumičky?"
„V příručce píšou, že pokud nestihneš doběhnout do krytu, tak si máš obléknout pláštěnku, nasadit masku, na nohou a rukách mít igelitové pytlíky ovázané gumičkami. Okamžitě zalehnout a hlavu mít ve směru od epicentra výbuchu."
„Holka moje zlatá, když vypukne třetí světová, tak nám všechno bude stejně na prd a umřít s igelitovejma pytlíkama na nohou, bych stejně nechtěla, takže se nezlob, ale gumičky raději použiju při zavařování okurek."
„Posaďte se, soudružko učitelko. Dáte si kafe?"
„Ne, děkuji, soudruhu řediteli."
„Tak tedy začněme s hodnocením vaší třídy při branném cvičení. Na cvičiště jste dorazili jako poslední. V limitu si nestihl nasadit masku ani jeden žák. Nezkontrolovala jste, zda jim masky těsní a nechala je proběhnout zamořeným prostorem. Tři žáci se vám díky tomu pozvraceli, ale hlavně jste nevěděla, kde je epicentrum výbuchu. Nikdo z vaší třídy, včetně vás, by výbuch nepřežil. Co mi k tomu můžete říct, soudružko?"
„Za zpoždění nemohu. Tři žáci neměli gumičky a pytlíky. Jejich matky je vůbec nesehnaly. Čekala jsem na soudruha školníka, aby jim přidělil náhradní práci ve škole, protože bez pomůcek s námi stejně nemohli. Masky jsme dostali ty, které na nás zbyly. Byly však pro starší ročníky, tudíž větší. Zamořený prostor měl být jen jako. Nikdo mi neřekl, že se cvičení účastní i soudruh pyrotechnik. Žákům však bylo nevolno spíše ze smradu masek, než z dýmovnice. V celém tom zmatku jsem přehlédla označení, kam dopadla bomba, a děti jsem tedy špatně navedla. Musím však říci, že hlavou k epicentru ležela i soudružka zástupkyně."
„Myslím že se shodneme, že se ještě máte co učit od nás zkušenějších, soudružko učitelko."
„Zajisté, soudruhu řediteli."
„Proto nebude na škodu, abyste si vylepšila dnešní velmi špatné hodnocení nějakou dobrovolnou mimoškolní aktivitou."
„Co to má být?"
„Budete zodpovídat za soutěž O zemi, kde včera, znamená již zítra."
„Ale já nejsem ruštinářka."
„To vůbec nevadí. Do Sovětského svazu byste stejně jela, jen kdyby naše škola, nedej Bůh, zvítězila. A tak uvědomělé žactvo, zde přeci jen nemáme. Stačí mi, když budete na okrese do desátého místa. Domluveni?"
„Ano, soudruhu řediteli. Slibuji, že nezvítězíme."