Klimeš napsal zdánlivě mnohem horší článek, těžko se v něm orientuje. Ale jeho záměr je jiný – podle mne se dostal k obecnému kořeni obdobných kauz mnohem blíž, než Krčmářová.

Nechtěl jsem, abyste dovysvětlovala svůj článek – podle mne byl dostatečně jasný. Podle mne říkal to samé, co Klimeš – obludnost vzniká malými krůčky.

Je to možná podobný mechanismus jako s žábou v hrnci na plotně: když žába skočí do hrnce s vařící vodou, okamžitě se snaží dostat ven. Ale když je v hrnci a ten se pomalu ohřívá, žába se nakonec uvaří. Protože nerozezná moment, kdy by už měla vyskočit. Obecný princip.

Nežádal jsem, abyste článek stáhla či dovysvětlovala. Naopak si myslím, že je skvělý a řeže do živého. Proto mne zajímal Váš názor na Klimeše, který to, co vy, se podle mne snaží říci explicitně, obecně.
Divím se pouze, že mimo text nechcete jít dál.

„Na začátku je jedno špatné rozhodnutí, jeden špatný čin, po kterém následuje jen řada logických úkonů. Zkusme si zafantazírovat a představme si Josefa, když mu bylo čtyřicet devět let. “

Sám říká, že fantazíruje. Kvůli vysvětlení:

„Tento scénář jsem si samozřejmě vymyslel na základě dostupných faktů. Zločinné chování totiž vždy bývá kombinace několika chybných či zbrklých úkonů, na které navazuje série „opravných“ činů, jež tomu všemu často jen nasadí korunu. Když máme pocit, že před námi je dokonale zlý člověk, je to spíše neschopnost pochopit jeho psychiku. Lidé nejsou absolutně zlí, ale zlo vzniká mechanismem jeden krok vpřed a pak dva zpět. “

Klimeš dělá myšlenkový pokus. Chce ukázat obecný mechanismus, jak se mohou takové věci dít.

Ale je fakt, že struktura toho článku není nejlepší. Leckdy třeba nechá v odstavci větu, která už logicky patří do dalšího. Ale jeho záměr se mi zdá být zřetelný.

Podle mne Klimešovi nešlo o ten jeden příklad, ale o obecné vystižení mechanismu. A proto mne ten jeho článek zaujal. Konkrétně se totiž o tom případu zatím moc uvažovat nedá, stejně jako o Kuřimi – neznáme všechna podstatná fakta. Můžeme si modelovat jen pravděpodobnou představu. Ale obecný problém eskalace zla je v téhle pravděpodobné představě znovu nastolen s takovou palčivostí, že mi připadalo nemožné to nepochopit. Klimeš říká: podívejme se obecně, proč jsme schopni takhle jednat.

Popření reality podle mne funguje v člověku úplně stejně, ať už jde o ideologii nebo o snahu „žít jako by se nic nestalo“.

Pro Klimeše je případ podnětem k uvažování, neuvažuje přímo o něm, to je věcí těch, kdo znají fakta. Chce podle mne, abychom si uvědomili, „jak fungujeme“.

Ale jdu si to znovu přečíst.

Jak je možné, že si manželky velitelů nacistických a komunistických koncentráků vesele žily? Žily v paralelním světě a podle své ideologické pravdy. Dva paralelní světy byly i světy pana Fritzla, ale výchozí ideologická situace je přece jen trochu jiná než v dnešním Amstettenu nebo v Kuřimi.

Protože na všech takovýchto šílených záležitostech je podle mne potřeba vidět „normalitu nenormality“ : jak je možné, že člověk snese všechno? Jak je možné, že si manželky velitelů koncentračních táborů a úředníci celkem normálně vesele žili, ačkoliv prokazatalně věděli, že žijí z továrny na smrt? To je úplně stejná otázka, jakou položila a zodpověděla Rita – ano, pravděpodobnost, že manželka pana F. nevěděla o tom, co se děje je mizivá, mohla nechtít vědět, popřít to – ale to už jsme právě u toho článku Klimeše, který rozvíjení zla ukazuje krok za krokem.

Nerozumím tomu, proč o tom ani Rita ani Yogumin nechtějí mluvit. Rita podle mne napsala skvělý článek – a nesouhlasím s Riesem, že si „honí triko“ na mediálním tématu.

Jen si myslím, že za A by mělo následovat B..

Amstettenská hrůza ve mě vyvolala mimořádnou bolest. Větší než případ Nataša. Tuším, že to souvisí s incestem, snad nejhlubší zradou důvěry, kterou si umím představit, a délkou martyria mladé ženy a jejich dětí.

Byla jsem týden mimo, ale kdybych mohla, hned bych o tom něco napsala. Dnes nebo zítra to udělám.

Rito, Ohmstrasse je dle GE asi 600m dlouhá a je tam docela dost domů a tedy i dost rodin, tipnul bych si, že klidně nejméně padesát. Kolik rodin znáte? Jednu zleva a jednu zprava? Scházíte se pravidelně celá ulice na vinných dýcháncích? Pokaždé v jiném sklepě?

Nenapadlo Vás, že jaksi ty podivínské rodiny nebudou zrovna o žádný kontakt stát? Taková rodina se snaží být izolovaným ostrovem. I když si myslíme, že je taková izolace nemožná, tak to zjevně jde.

Poznal jsem třeba řemeslníka, který se choval až autisticky, a to i ke svým dětem – měl jsem se vetřít do jeho přízně a jít mu zkontrolovat sklep? Udělala byste to?

Nějak všichni jen zbytečně mluvíme do větru. Asi bych toho měl nechat, je to jen ztráta času, že. Hlavně se, Rito, dobře bavte. Ono to nakonec vyjde ve výsledku nastejno, tak proč ne.

Proč jste o tom případu vlastně psala?

Tesim se, ze pujdes jeste vice do hloubky. Nezapomen na lahve & snorchl. A dej pak urcite vedet na cos prisel.

BRYL – ano, bryle si vem taky