V zásadě se dají v historii české státnosti pojmenovat tři základní modely její zahraniční politiky:
Svatováclavská tradice vychází při zajištění českého národního zájmu výlučně ze spolupráce s Německem. V období středověku přinesla našim zemím politickou autonomii, hospodářský rozkvět a českému králi občas i císařskou korunu Svaté říše římské. Naši prarodiče však zažili i nejhorší variantu této spolupráce, protektorát Böhmen und Mähren. V současnosti jejími novodobými prosazovateli jsou Jiří Paroubek a Česká strana sociálně demokratická. Na německé straně SPD.
Masarykovská tradice se snaží vytvořit rovnováhu sil. Proti moci Německa hledá spojence na západ od jeho hranic. Jejím největším úspěchem je vznik samostatné Československé republiky v roce 1918. Pokud však náš hlavní spojenec selže ( Mnichov 1938, Jalta 1945), důsledkem je ztráta nezávislé existence. V dnešní době je základem zahraniční politiky Václava Klause a ODS. Hledání spojenců však není omezeno jen na Evropu. Klíčovým se po vstupu do NATO stal vztah k USA.
Panslavistická tradice je zahraniční politika opírající se o mocnost z východu. V minulém století to bylo Rusko. Zažili jsme jeho přímou nadvládu mezi lety 1945 až 1989. Její výhodou je naprostá eliminace německého vlivu, avšak za cenu ekonomického zaostávání a celospolečenského úpadku. Po zhroucení SSSR roli dominantní východní mocnosti převzala Ruská federace. Představiteli této tradice jsou Vojtěch Filip a Komunistická strana Čech a Moravy.
Ani jedna z výše uvedených tradic se v kritických okamžicích našich dějin neosvědčila. Historický okamžik letošního podzimu, dle mého osobního názoru, spočívá v možnosti vytvořit tradici novou. Nazvěme ji třeba tradicí schwarzenberskou, která v sobě bude kombinovat výhody svatováclavského modelu s masarykovskou koncepcí zahraniční politiky. Nutnou podmínkou jejího vzniku je však přijetí jak Lisabonské smlouvy, tak i Smlouvy o protiraketové základně USA. Jedině tak se eliminují výše popsaná negativa obou tradic.
Pokud bude přijata jenom Lisabonská smlouva, bude náš další vývoj pokračovat v tradici svatováclavské, i s rizikem, že hospodářské ovládnutí České republiky z nás opět učiní během několika let polokolonii našeho souseda. V případě, že bude přijata pouze smlouva o protiraketové základně, a svůj osud spojíme jen s USA, je nám souzena tradice masarykovská. Případný kolaps USA však vytvoří ve střední Evropě nové politické vakuum, které zaplní silnější mocnost. Zbývá poslední možnost, odmítnutí obou smluv. Za současného vnitropolitického rozložení sil nejpravděpodobnější varianta. Ztráta důvěryhodnosti a vlivu je ještě tím snesitelným zlem. Jasně deklarovaná neochota klíčových států EU, v případě odmítnutí Lisabonské smlouvy, vyjednat smlouvu novou, však bude mít za následek vytvoření tzv. "dvourychlostní Evropy", v jejímž důsledku budeme odsunuti na periférii nově vzniklé Francké říše. Dojde k zastavení finančních dotací a k postupnému stažení kapitálu, k zavedení ochranných bariér. Ztráta západoevropských trhů a klíčového bezpečnostního spojence umožní návrat Ruska do střední Evropy. Základní politická a ekonomická rozhodnutí by se pak činila v rámci panslavistické tradice opět v Moskvě.