Doufám, že jste mě drahouškové alespoň na okamžik zahlédli na svých televizních obrazovkách. Byla jsem ta propocená běloška, co šla za vlajkonošem a zároveň jediným sportovcem mého druhého domova, ostrova Nauru. Náš reprezentant se jmenuje Itte a je přes den vzpěrač a v noci vyhazovač z jediné diskotéky na ostrově a samozřejmě kamarád. Druhý náš kamarád na Nauru se jmenuje Marcus a letos dělá Naurčanům starostu, ale říká si samozřejmě prezident. To on mě přemlouval celé jaro, abych jim dělala třetího člena delegace, protože by to „státní kasu" nestálo ani jeden australský dolar. Nakonec mě ukecal, ale na oplátku nás opět pozval k sobě na pár dní na dovolenou. ( Info pro hnidopichy: Ty fotky zdevastované krajiny ostrova Nauru, které najdete na internetu, je uhlobaronovo dílo. Naurčané mají alespoň klid od vlezlých turistů).
První polovinu zahajovacího ceremoniálu jsem strávila na tribuně s uhlobaronem, druhou jsem poskakovala po stadionu se sportovci a funkcionáři z celého světa. Myslím, že jsem byla jediná, kdo si to takhle dokázal zařídit. Na tribuně jsem seděla tak 150 metrů od George a Laury Bushových a bylo mi utěchou, že v té prádelně museli vydržet čtyři hodiny jako my, obyčejní milionáři. V osm hodin večer bylo totiž stále ještě 28°C, což při 80% vlhosti bylo k nevydržení. Naštěstí jsem si vzala vějíř a froté utěrku.
Začátek šou byl velkolepý a ani mě nenechal chladnou. Nemohla jsem se však ubránit vzpomínkám na spartakiádu. Škoda jen, že bubeníci neměli na sobě nějaké sexy trenýrky, určitě by se stali součástí erotických snů nejedné čínské školačky. Po nich tam napochodoval pionýrský oddíl v pestrobarevném maškarním oblečení s čínskou vlajkou a k mému nemilému překvapení ji předali vojákům. Rudý hadr pak splihle stoupal k temným nebesům a já si říkala, že to bude trapas, když jim ta vlajka nezavlaje. Zavlála a já zatoužila sedět v dosahu toho obrovského větráku, který byl ve stožárech nainstalován.
Z dějin Číny mě uchvátily „pohyblivé destičky", na jisto jsem si myslela, že to je elektronicky řízené, ale byli tam schovaní mladí muži. Při ostatních živých obrazech jsem dumala, jak by tato část vypadala, kdyby byla v roce 2020 olympiáda v Praze. Jak bychom zobrazili celému světu vymyšleného praotce Čecha s družinou, zavraždění svatého Václava, upálení Mistra Jana Husa, či vyhnání J.A.Komenského? Když jsem o tom začala uvažovat nahlas, uhlobaron jen suše poznamenal: „Chybí ti na seznamu Mnichov 38 a Srpen 68."
Zbytek představení jsem viděla na obrazovce před stadionem, kde se řadily jednotlivé výpravy. Nejdřív jsem myslela, že se budeme řadit podle anglické abecedy a půjdem někdy v půli prvomájového průvodu. Byla jsem však pořadatelem vyvedena z omylu. Výpravy se řadily podle počtu čar v prvním znaku, kterým se ozačuje v čínštině jméno dotyčné země. Takže jsem šli asi dvacátí. Itte, jeho otec Vinsone a já, funkcionářka Nauruského olympijského výboru. Mávala jsem jak o život, volala prezidentovi Nauru, zda nás vidí. Viděl! Všichni ostrované se na nás na návsi dívali na jediné velkoplošné obrazovce v zemi, kterou jim uhlobaron kvůli olympiádě koupil. Prej mi to moc slušelo. Pět minut slávy a pak jsem dvě hodiny stála uprostřed stadionu a musela čekat až ten prvomájový průvod skončí. Konečně dorazili Číňani a mohla začít závěrečná část. Olympijskou vlajku jsem zahlédla, až když byla na vrcholku stožáru. Při zapálení olympijského ohně jsem trnula hrůzou, že nám ten děda, co s pochodní plachtil ve vzduchu, spadne na hlavu a bude průser. Jen co olympijský ohěn vzplál rozpoutalo se nám nad hlavami rudý peklo. V televizi musel být ohňostroj nádherný, dole pod tím se nedalo dejchat. Budu upřímná, byla jsem docela ráda, když se otevřel východ a já mohla z průvodu vypadnout. V sobotu se dám do pořádku a pak hurá na první sportoviště.
Dobré ráno do Evropy. Rita