Přišla mne dnes navštívit Magda. Poprvé, co jsme zavřené v tomhle betonovém bunkru pod Berlínem. Už ve dveřích vykřikovala, že se jde jen poradit, jak uspořádat oslavu führerových 56. narozenin. Pořád by něco slavila. Všechno a všichni se pak točí kolem ní. Podezřívám ji, že i těch šest dětí si pořídila jen kvůli narozeninovým oslavám, kterých už pořádá devět ročně, včetně führerových. Moje narozeniny se nikdy neslavily, ale On na ně nikdy nezapomněl.
Nejdříve jsem musela vyslechnout vše o dětech. Mluví o každém zvlášt a vždy přehnaně zdůrazňuje první písmeno jejich jména – Helga, Hilde, Helmut, Holde, Hedda, Heide. Nikdy mi neodpustí, že jsem přesvědčila führera, aby vyhověl její pokrytecké žádosti a nepovolil její rozvod s Josefem. Byla rozhodnutá se za führera vdát a všechny děti by měly velké H nejen ve svém křestním jméně. Já měla být poslána do sanatoria, jak tomu vyhlédnutému blázinci ve Švýcarsku říkala. Jenomže se přepočítala, ctihodná matka německého národa. Führer miluje jenom mě. Jenom v mé náruči nalézá klid a pochopení. Jen já jsem jeho vyvolená. Když dokončila své předem připravené vyprávěnky o dětech, zhluboka se nadechla a zeptala se:
„Víš, že si tě führer chce vzít za manželku?"
Snažila jsem se zakrýt svoje překvapení. On se mi o tom ani slůvkem nezmínil. Magdě jsem však odpověděla:
„Pochybovala jsi snad někdy o tom, Magdo?"
Její ledově chladné oči mě probodly:
„Ale to znamená, že führer chce zemřít. Slíbil mi, že navždy zůstane svobodný, aby všechny svoje síly mohl věnovat Německu. Žádná žena, ani ty a já, jsme ho nemohly chtít jen pro sebe.
„Nerozumím ti, Magdo," odpověděla jsem.
„Ani nemůžeš. Na to jsi příliš hloupá. Tvá naivní láska byla vždy jen führerovi na obtíž. Měl tě v pětatřicátém nechat zavřít do sanatoria, po té nepovedené sebevraždě."
Vzteky jsem vybuchla:
„Führer ví, že k té sebevraždě jsi mě dohnala svými jedovatými poznámkami o mé neplodnosti ty!"
„Jsi neplodná! Cožpak bych ti jinak vyprávěla o jeho dětech?"
Zůstala jsem na ni tupě zírat. Tak přeci jen je to pravda. Mé nejstrašnější obavy se naplnily. Magda si mlčky vychutnávala svůj triumf. Vzala mě za ruku a stiskla ji.
„Miluješ ho?" zeptala se konejšivě.
„Ano, miluji ho nade vše. Jen moje láska k němu mi dává sílu žít."
„Tak ho musíš přesvědčit, aby si tě nevzal. Jen tak dokáže dál bojovat a já ho přesvědčit, aby jsme všichni odjeli z Berlína, dokud je čas."
„To nedokážu, Magdo. Já si ho chci vzít a je mi jedno, co bude pak, ale konečně bude jen můj. Můj, ne Německa. Jen můj!"
Podívala se na mě pohrdlivě:
„Nikdo na celém světě neví, že existuješ. Nikdo o tobě nikdy neslyšel. Nic neznamenáš. Nemáš na něho žádné právo. Nesmíš si ho vzít!"
„Ne, Magdo! Já si ho vezmu a pokud bude chtít zemřít, zemřu s ním. Ani ty mně v tom nezabráníš."
„Jsi trn ve své pýše, Evo! Pokud zemře, zemřu i já a jeho děti. Smrt nás všech bude tvoje vina. Jenom tvoje vina!"
Mlčky jsme na sebe hleděly. Vše důležité bylo řečeno. Pochopila, že dál mě nemá smysl přemlouvat. Vstala a odešla. Zůstala jsem sama se svým deníčkem, kterému se jedině mohu svěřit. Zdálky ke mně doléhá hlas sirény, která ohlašuje další nálet. Právě zvoní telefon. Volá Gertraud. Mám přijít okamžitě za führerem. Vzkazuje, že si mám obléknout pomněnkové šaty, které jsem měla na sobě v den, kdy jsme se poprvé potkali v Mnichově. Tak přeci. Je to pravda. Chce si mě vzít. Zvítězila jsem!
Věnováno vypelichanému tygggrovi, alias španělskému obchodnímu atašé v mém světě naděje a pohlazení, Michalu Matouškovi.