Reklama
 
Blog | Rita Holoubková

Hladovka

Uhlobaron mi k Vánocům koupil novou váhu. Od té doby jenom tloustnu. V půli května mně s mojí hi-tech váhou došla trpělivost. Zabalila jsem ji do krabice a poslala jako danajský dar dvěma vyzáblým chlapíkům. Jmenovali se Jan Tamáš a Jan Bednář.

Přiložila jsem k ní i dopis, v němž jsem vyjádřila upřímné obavy o jejich zdraví a popis jednotivých funkcí váhy. Bylo jich celkem dvacet šest, včetně měření alkoholu a glykémie z kapky krve, která si při vážení automaticky odebírala z palce levého chodidla. Červíček pochybností, zda jsem přeci jen neměla hledat chybu u sebe a začít hubnout, ve mně však hlodal. Proto jsem zajásala, když mi pošta doručila přihlášku do elitního dietologického klubu s krycím názvem Humanistická strana. Tuhle příležitost jsem si prostě nemohla nechat ujít.   Požadované všimné jsem zaplatila a vyplněnou přihlášku odeslala. Za několik dní mi přišla mailem pozvánka na on-line pohovor. V určenou hodinu jsem se nedočkavě posadila před monitor svého počítače. Na obrazovce se objevila tvář asi pětadvacetileté ženy v brýlích, se zeleným melírem vlasů a orientalními ozdůbkami v uších:

Míru zdar! Jsem Ivona, členka koordinační skupiny,představila se.
Dobrý den, Ivono.
Skupina ti  děkuje za váhu. Díky tomu, že uchovává všechna naměřená data jsme dokázali celému světu, že oba Honzové během hladovky nejedli. Chceme ti proto nabídnout za odměnu  místo v naší řetězové hladovce.
V řetězové hladovce? Was ist das?
Marketingová akce, při které se znovu připomenou národu zapomenutý celebrity a politici.
Ale na mě národ ještě nezapomněl, namítla jsem nesměle.
To máš naprostou pravdu, ale ty jsi vyjímka potvrzující pravidlo, zalichotila mi koordinátorka.
V tom případě, kdy mám termín tamášovky, Ivono?
No, potřebujeme tě už zítra od šesti ráno. Odřekla nám jedna V.I.P., protože jsme nesehnali žádnou televizi, která by ji při tom natočila.
Rozumím, ve štychu vás  samozřejmě nenechám, zakončila jsem náš rozhovor.


Oblečena do hadříků od Vivienne Westwood, jsem druhého dne v domluvenou hodinu dorazila do Bělehradské ulice. Vešla jsem do kamrlíku vybaveném jen nejnutnějším nábytkem. Na spartakiádním lehátku ležela postarší žena. Vedle ní na stolku byla sklenička s roztokem, ve kterém plaval její umělohmotný  úsměv. 
Míru zdar! Já jsem senátorka Gajdůšková, usmála se na mne po té, co tu plavající věc vylovila a vložila do úst.
Rita, náhradnice.  Nepřišla jsem pozdě? Kdy se  máme vystřídat? vyhrkla jsem na ni, abych zakryla své rozpaky.
Za pět minut.
Fajn, to si stihnu dojít ještě na záchod. 
Když jsem si upravovala na toaletě make up, zazvonil mi v kabelce mobil. Uslyšela jsem uhlobaronův hlas.
Tak  o kolik už jsi zhubla?
První vážení mám v šest. Buď trpělivej!
Do kabelky jsem ti dal jednu fidorku.
Pěkně děkuju. Co s ní mám teďka dělat? Za chvíli mi začíná hladovka
Tak ji sněz, odpověděl a zavěsil.
Koukla jsem na hodinky. Bylo šest. Sníst už fidorku nestihnu a v kabelce jsem si ji nechat nemohla. Co kdyby mě prohledávali. Rozhlédla jsem se, zda neobjevím na toaletě  úkryt. Můj zrak spočinul na zásobníku papírových ručníků.  Z kabelky jsem vyndala fidorku a ukryla ji do bezpečí.
Když jsem doběhla zpět do místnosti, senátorka se už vážila na darované váze.
Kolik jste za ten den zhubla, zeptala jsem se, abych odvedla pozornost od pozdního příchodu.
Sedmsetšedesátdvaapůlgramu.
Gratuluji, máte skvělý metabolismus. Já budu šťastná, když zhubnu deset deka.
Cožpak ještě potřebujete zhubnout? Vždyť už teď nosíte  dětské oblečky.“    Míru zdar, děvčata, ozval se mi za zády známý, úderný hlas koordinátorky.     Rito, než tady s Alenou vyplním výstupní protokol, tak se běž do mé kanceláře, prosím, převléknout a pak tě taky převážím.
Převlečená do poloprůsvitného trička se sloganem: NE ZÁKLADNÁM! jsem se po chvíli vrátila. Senátorka už byla pryč a moje krvelačná kamarádka na mě spiklenecky blikala. Opatrně jsem na ni vylezla. Ucítila známé bodnutí v levém palci. Na displeji se začaly objevovat první data: BMI 16, voda 55%, tuk 19%, alkohol 1,5‰, glykémie 2,5 mmo/l… Ivona mi dala k podpisu protokol o zahájení hladovky a program na dnešní den. Byl stručný. Každých šest hodin  kontrolní převážení. Mezitím klid na lůžku. Žádný chat s veřejností, žádné delegace, focení, rozhovory pro média. Koho by taky při Mistrovství Evropy ve fotbale zajímal normální den řetězové hladovky a ještě ke všemu, když hladoví Rita Holoubková. Ulehla jsem tedy  na lehátko a usnula, jak když mě do vody hodí.
Probudil mě hlad. Hodinky ukazovaly jedenáct hodin. Napila jsem se vody, ale kručení v žaludku nepřestalo. Zavřela jsem oči a zkusila ještě na chvíli usnout. Ve snu se mi zjevila dívenka přecházející silnici.

Reklama

Probudila jsem se celá zpocená. Do dvanácté hodiny zbývalo patnáct minut.
„Když musíš, tak musíš," hučelo mi v hlavě. Opatrně jsem otevřela dveře na chodbu a jako myška jsem vklouzla na záchod. Vrhla jsem se k zásobníku a jako smyslů zbavená vyházela papířové ručníky, rozbalila červenou fidorku a … za mými zády se ozval hlas Ivony z reproduktoru.
„Rito, zklamala jsi nás!"
Otočila jsem se a uviděla, že celá toaleta je monitorována malou kamerou.
„Bylo to silnější než já," pokusila jsem se chabě bránit svoji ztracenou čest.
„Slabí jedinci mezi nás nepatří."                                                                       Pochopila jsem, že jsem vyloučena. Na toaletě se rozhostilo ticho. Čekala jsem, co bude dál. Z chodby se ozval klapot střevíčku a na záchod vešla Ivona. Zavřela za sebou a zamkla.
„Jsi vyloučená a musíš nám podepsat tyhle papíry."
„ A co když nepodepíšu?"
„Když nepodepíšeš, nedostaneš se odsud dřív než zítra ráno v šest! Do tý doby tě stejně nikdo nebude hledat."
Kapitulovala jsem. Podala mi pero a já podepsala závazek mlčenlivosti.
Druhý den ráno  jsem si na internetu přečetla, že hladověla místo mně celý den poslankyně  Olga Zubová.