Poslední Michalovo přání bylo, aby jeho ostatky byly rozprášeny do řeky Sázavy. Tomu však bylo úředně zabráněno a vše, co z něj zbylo, bylo zkonfiskováno. Jeho popel tedy spočívá v malé urně, kterou mi každý rok, na jeden měsíc, propůjčuje do opatrování Ministerstvo kultury a inseminace jako projev vděčnosti za kritické vydání jeho sebraných spisů.
Opatrně otvírám krabici, ve které mi letos byla urna zaslána, a vystavuji si stříbrnou plechovku na místo nejčestnější. Na poličku v kuchyni, abych si s ním mohla při vaření povídat.
„Letos je to naposledy, milý Michale, co mi tě úřednice z ministerstva poslaly. Mám u nich škraloup, nedokázala jsem si „vzpomenout", v kterém roce a kde jsi rodil. Nejdříve z tebe při naturalizaci udělaly bezdětnou spisovatelku, která všechny své síly věnovala jen své tvorbě, ale už jim došlo, že za chvíli budu na onom světě a nebude nikdo, kdo by tě osobně znal. Tak potřebují, abys měl dceru.
Nejdříve ke mně poslaly nějakou referentku s dotazníkem. Naštěstí patřila k těm naturalizovanejm, takže ani nenaléhala, když jsem si nebyla schopná vzpomenout. Za měsíc však přijela samotná ministryně a nabízela mi za rozpomenutí se, dožití v luxusním sanatoriu v Carlsbadu. S tou to bylo horší. Měla už připravený lejstro, které stačilo jen podškrábnout a hned bys měl dceru, která přišla na svět domoporodem v roce 2008. Už jsem to chtěla podepsat, ale vzpomněla jsem si, že jsi v tom roce byl nespravedlivě zavřenej. Ministryně uznala, že ve vězení se umělá inseminace nikdy neprováděla, a musí nejdříve vymazat z historie tvůj soudní záznam.
Vrátila se minulý týden a přivezla i tvoji úředně přidělenou dceru. Dala jí jméno Martina. Ministerstvo jí zaplatilo plastiku, aby ti byla podobná a ministryně potřebovala už jen jednu společnou fotečku do ranního vydání Feminy. Zapomněly však, že jsem v mládí byla nejlepší česká herečka a epileptický záchvat patřil vždy k mým majstrštykům. Slintání se děvčatům zhnusilo, tak raději zavolaly ošetřovatelku a odjely. Ale ony se vrátí, a pak už budu muset hrát podle jejich pravidel. Jinak mi píchnou injekci a já ještě nechci umřít. Chci se ještě dožít toho, až na světě bude opět alespoň jeden opravdovej mužskej. Tohle přání mě ještě drží při životě v tomhle divným světě, kde už se nešoustá, jen inseminuje.
Někdo zvoní, to budou asi ony. Jdu jim otevřít. Drž mi palce, drahoušku."